Pocit nebo myšlenka?

30Září

Pocit nebo myšlenka?

Myslíte si, že empatie a vnímavost se nedá naučit? Mnoho lidí si to myslí. Říkají „Ten se nezmění. Někdo je empatický a jiný je prostě slon v porcelánu.“  Schopnost vnímat pocity je dovednost, kterou lze jako každou jinou schopnost rozvíjet, pokud na ni zacílíme svou pozornost a ochotu se učit.

Je velmi praktické, položit si otázku, jestli to, o čem uvažuji, je něco, co si myslím, nebo jestli se jedná o můj pocit. Protože podle toho pak s informací mohu pracovat. Pocity vycházejí z veškerých našich zkušeností, které jsou uklizené do nevědomí, kam k nim rozum může jen ztěžka, nebo vůbec. Je to obrovská knihovna našich celoživotních zkušeností a zkušeností našich předků, na které navazujeme. Naše interpretace těchto zkušeností může být zavádějící a pak se nás může zmocňovat strach, kterému nerozumíme. Vyplatí se nám těmto pocitům věnovat, abychom minulou zkušenost opravdu pochopili. Teprve pak nám může jako zkušenost sloužit, na rozdíl od strachu, který nás brzdí. Knihovna podvědomí obsahuje obrovské know-how, které můžeme využívat, pokud tyto zkušenosti budeme brát vážně a naslouchat jim.

Pocity tedy čerpají z obrovské databanky zkušeností a zároveň našich nevědomých životních plánů. Říkají nám neustále líbí – nelíbí, má to pro mne hodnotu – nemá to pro mne hodnotu, chci – nechci. Jinými slovy nám říkají, kam se vlastně chci ve svém životě ubírat. Pocity nám „naskakují“ velmi rychle, ovšem poskytují poněkud nepřesné informace. Rozum naopak pomalu postupně zpracovává dostupné údaje, aby nakonec dospěl k přesným závěrům vycházejících ovšem z poněkud omezené vědomé základny. Zatímco pocit nám říká, co chceme, rozumem umíme přijít na to, jak toho dosáhnout. Proto je velmi důležité pojmenovávat a rozlišovat, co cítím a co si myslím a oba nástroje (cítění i myšlení) používat společně. Pokud se totiž rozhodneme nebrat pocity vážně a zaměřit se jen na to co je měřitelné a jasné, ztrácíme kontakt se svou podstatou.

Jednou jsem se zeptala své klientky na to, co si myslí o flexibilních pracovních místech, což bylo téma, o kterém jsme právě mluvily. Na jejich pracovišti se totiž zaváděl systém sdílení pracovních stolů, který spočíval v tom, že lidé si zamykali své věci do skříněk a při příchodu do práce obsadili stůl, který byl volný. Na otázku mi odpovídala „Nevím, co si o tom mám myslet.“ „Nemáš na to názor?“ „Opravdu nevím, jak na to nahlížet.“ Toto zakleté kolečko se rozpletlo tím, že jsem se jí zeptala na to „jaký z toho má pocit“. V tu chvíli vyjádřila velmi souvisle popsaný názor na to, že se obává určitého odosobnění, ztráty pocitu soukromí a nárůstu nespokojenosti s pracovním prostředím.

V pracovních debatách se ovšem o pocitech mluví málo. Kdo by argumentoval tím, že „mám z toho opatření divný pocit“. Uznávám, že je na každém, aby si své pocity zanalyzoval a vytvořil si vlastní názor. Jak ale může vypadat debata jinak, pokud si člověk dovolí říct „já nevím co si o tom myslet, ale mám z toho špatný pocit.“ Představte si, že se tomu ostatní nevysmějí, ale zeptají se – „a z čeho přesně?“ „Bojím se, že už teď není v práci dobrá atmosféra. Když ještě přilijeme do ohně tím, že lidem vezmeme stoly, na které jsou zvyklí, … budou od firmy odcházet.“ Po takové debatě můžete například dojít rozumného a citlivého konsensu o tom, že lidé, kteří chodí do práce každý den (například ekonomické oddělení), budou mít stoly fixní a oproti tomu obchodníci, kteří tráví půlku času v terénu, budou stoly sdílet.

Chci tím říct, že se velmi vyplatí ptát se lidí nejen na to, co si myslí, ale i na to, jaký mají pocit. A to zejména tehdy, když neví, jak by svůj názor racionálně zformulovali.

Autor článku: Adéla Humlová  Vydáno: 30 Sep 
  • Komentářů k článku: 0

    Team